Mechanické hrací strojky – automatofony, tedy kolovrátky, hřebíčkové stroje, orchestriony, pianoly a jiné, měly v době svého vzniku a praktického použití za úkol přehrávat hudební motivy, produkovat populární melodie na veřejnosti i v soukromí a upoutávat dokonalým řemeslným zpracováním.
Myšlenka provozovat hudbu pomocí přesného mechanismu se mohla plně rozvinout až tehdy, když hodinářské umění umožnilo nahradit přesýpací a vodní hodiny hodinovými stroji (během 18. a 19. století); mechanický přednes hudby byl běžný až do třicátých let 20. století. Expozice představuje sbírku mechanických hracích strojků charakteristických emotivní zdobností, precizní hodinářskou i uměleckou řezbářskou prací a jemnomechanickým zpracováním materiálů.
„Jednou z institucí, s níž spolupracujeme, je Národní muzeum v přírodě, příspěvková organizace. V roce 2016 jsme pro jejich expozici vesnické hospody v areálu Valašské dědiny komplexně restaurovali orchestrion Klepetář, který každoročně před zahájením návštěvnické sezóny dolaďujeme. Ve stejném areálu, konkrétně v objektu školy z Velkých Karlovic, jsme provedli celkové vyčištění a zprovoznění klasického harmonia tak, aby bylo možno jej používat při programech Valašského roku v rámci povídání o výuce ve vesnické jednotřídce na konci 19. Století.„
Orchestrion Klepetář v hospodě ze Zděchova
V roce 2016 realizovalo Valašské muzeum v přírodě ve spolupráci s varhanářem panem Jiřím Červenkou z Lanškrouna – Jakubovic rozsáhlý restaurátorský a konzervační zásah na orchestrionu Klepetář, který do muzejních sbírek darovali v roce 2002 potomci rodiny Terrichovy z Paskova. Na restaurování poskytlo prostředky Ministerstvo kultury České republiky v rámci dotačního programu Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví v celkové výši 125.000 Kč.
Orchestrion Klepetář je představitelem velkých mechanických hudebních automatů, s nimiž se od konce 19. století setkáváme i na Valašsku v mnoha hostincích, kavárnách a společenských sálech. Uměly napodobit malý orchestr a následné čtvrtstoletí se bez nich neobešla jakákoliv lidová zábava, tancovačka. Popularitu jejich produkcí pozvolna ukončil až nástup gramofonů, rozhlasu a kinematografie.
Muzejní exemplář byl vyroben po roce 1908 a lze ho označit již za produkt větší tovární výroby, kdy obchodní strategii od menších výrobců hudebních nástrojů a reprodukční techniky přebírají iniciativní obchodníci. Nejznámějším českým prodejcem u nás se stal pražský obchodník židovského původu Hynek Klepetář (1858–1939), přičemž také v našem případě jeho značka zastínila původního výrobce Továrnu na orchestriony firmy Jebavý z Trutnova.
Základem orchestrionu je pianový mechanismus se strunami doplněný dvojicí bubínků, činelem, trianglem a xylofonem. Hudební melodie, přesněji jejich notové zápisy jsou zaneseny prostřednictvím skobiček a kolíčků na výměnné válce. Orchestrion má válce 2 a na každém je 8 písní převážně z repertoáru Karla Hašlera. Celý mechanismus se spustí vhozením mince: roztočí se válec a jednotlivé skobičky pak rozpohybují příslušnou mechaniku kladívek, bubínků atd. Mechanismus je poháněn tíhou 85kg závaží, které se točením kliky vytahuje do výšky.
Dřevěná skříň orchestrionu je samostatnou prací nábytkového truhláře. Svou výzdobou, dýhováním, plastickými římsami, dekorovanými sloupky i mosazným kováním, odpovídá secesnímu stylu. Je čtyřdveřová, přičemž pro výplň horních dvířek bylo využito vitráží a podmaleb na skle s motivy Hukvald a Štramberské trúby.
Orchestrion je v současnosti funkční a návštěvníci muzea ho mohou nalézt v areálu Valašské dědiny v expozici Hospody s kupeckým krámem ze Zděchova. Připomíná zde časy její největší slávy, kdy ji provozovali hostinští Seidlovi a v rohu místní nálevny stával dle vzpomínek zděchovských pamětníků manželů Ezechýlových také tzv. koníček, jako jediná hudba, kterou zde bylo možno slyšet, jelikož žádní lidoví muzikanti se zde nescházeli…
Seznam písní:
Nepůjdeme domů až ráno v šest (pochod)
Kde je moje máma (pochod)
Když mě má panenka nechce ráda mít? (šchimy)
Každá panna, která počká (polka)
Až já půjdu do nebe (polka)
Když muzika začne hrát (valčík)
Zlato a stříbro (valčík)
Dej mi na to ruku (mazurka)
Zpracovala: Mgr. Jana Tichá, Valašské muzeum v přírodě 2017
Václav Uhlíř (* 1954) je český varhaník, organolog a hudební pedagog.
Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové byl přijat na Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze do třídy profesora Jiřího Reinbergera a studium dokončil v roce 1980 u profesora Milana Šlechty. Během studia se úspěšně zúčastnil několika mezinárodních varhanních soutěží.
Od roku 1970 působí na kůru kostela Panny Marie v Hradci Králové jako varhaník a sbormistr. Soustavně se věnuje koncertní činnosti a spolupracuje s různými orchestry, sbory a sólisty. Z jeho četných nahrávek pro Český rozhlas stojí za zmínku zvláště cyklus nahrávek českých historických varhan. Z diskografie Václava Uhlíře je pozoruhodný zejména jeho profilový kompaktní disk s názvem Česká varhanní tvorba. S Jiřím Stivínem, se kterým spolupracuje již 30 let, natočil dvě CD. Věnuje se také pedagogické práci na pardubické konzervatoři, kde kromě hlavního oboru vyučuje improvizaci a organologii. Externě působil na hudební katedře Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové.
Kromě interpretace a pedagogické činnosti se zajímá i o konstrukční stránku varhan a po ukončení studia na AMU se vyučil v oboru varhanář. Toto komplexní vzdělání hojně uplatňuje ve funkci diecézního organologa, kterou zastává při biskupství v Hradci Králové od roku 1990. Poznatky získané při dokumentování varhan využil také při spolupráci na publikaci Historické varhany v Čechách(nakladatelství Libri, 2000) a zejména v obsáhlé monografii o varhanách královéhradecké diecéze (Garamon a Karmelitánské nakladatelství, 2007). Za dlouholetou službu církvi a zejména péči o varhany v diecézi byl na návrh biskupa Dominika Duky v roce 2008 oceněn papežem Benediktem XVI. vyznamenáním Pro Ecclesia et Pontifice. Vykonává funkci vedoucího v Uměleckém kolektivu Krematoria Pardubice.
